PAMĚŤ PROSTORU A METAMORFÓZA MÍSTA

Text: Petr VOLF

Rok 2000 byl rokem zlomu. Končilo druhé a nastupovalo třetí tisíciletí. Byl to čas plný očekávání, co přinese budoucnost. Oficiálně byl ustanoven Liberecký kraj, jeden z nově čtrnácti vzniklých krajů České republiky, který nahradil dosavadní Severočeský kraj. Nešlo o pouhou administrativní změnu, otevřely se nové možnosti pro regionální plánování, investice a kultivaci veřejného prostoru. Ustanovené krajské instituce získaly schopnost ovlivňovat podobu měst a obcí a rozhodovat o strategických projektech, což mělo zásadní dopad na architektonickou tvorbu. Kolem tohoto bodu se začíná formovat prostředí, v němž architektura není jen technickou či utilitární nutností, ale i nástrojem obnovy, kvality a identity regionu. Přehled architektury Libereckého kraje, který předkládáme, se věnuje projektům, které nejvíce formují veřejný prostor: školám, vzdělávacím a výukovým střediskům, obecním úřadům, galeriím, divadlům, kinům, muzeím, památníkům, komunitním centrům, kavárnám, knihovnám, rozhlednám a vyhlídkám, ale také veřejným prostranstvím nebo lávkám. Má to jednoduchý důvod. Podobné počiny nejvíce odhalují, jak se architektura může stát výrazem hodnot, podporovat identitu místa a současně reagovat na společenské a kulturní potřeby.
Architektura Libereckého kraje 21. století vzniká v situaci postupného vyrovnávání se s důsledky politické a ekonomické transformace 90. let. Bezprostřední období po roce 1989 bylo charakteristické improvizací, nedostatkem zkušeností i absencí dlouhodobých vizí. Stavění samo o sobě bylo vnímáno jako úspěch. Přelom tisíciletí a následující období však přináší pozvolnou proměnu. Architekti získávají sebevědomí, nacházejí vlastní hlas a nastupuje generace, která již není svázána působením v centralizovaných projektových ústavech, jak tomu bylo v socialistické éře. Architektura se přestává soustředit na pouhou možnost "svobodně stavět", znovu se začíná ptát po smyslu, kvalitě a odpovědnosti. Opět se potvrzuje, že může být výrazem zastávaných hodnot a nástrojem posilujícím identitu místa i jeho širšího okolí.

Hodně architektů se zajímá o genia loci a jeho podstatu, jak ji formuloval norský architekt a fenomenolog Christian Norberg-Schulz: "Genius loci se projevuje umístěním, prostorovou konfigurací a charakteristickou artikulací. Všechny tyto stránky musí být do značné míry vyrovnány, protože jsou předmětem orientace a identifikace člověka." Region, jehož společenská, urbanistická a architektonická struktura byla ve 20. století opakovaně narušena – poválečným odsunem německého obyvatelstva, znárodněním průmyslu, socialistickou výstavbou i necitlivými zásahy do historických celků – vstupoval do nového století s řadou otevřených otázek. Mnohé lokality ztratily svou původní funkci i význam, jiné čekaly na nové čtení. Architektura se stává nástrojem obnovy kontinuity, nikoli její simulací. Nevrací se k minulosti nostalgicky, ale snaží se porozumět vrstvení místa a pracovat s ním současnými prostředky. Proto vedle novostaveb patří v Libereckém kraji více než kde jinde k nejrozšířenějším tématům konverze bývalých průmyslových staveb, které přestaly sloužit svému účelu. To, co mělo být odsouzeno k zániku, dostává šanci ve druhém životním cyklu. Přestavba a rekonstrukce továren, skladů, hal a dalších technických staveb patří k nejrozšířenějším a nejplodnějším tématům regionální tvorby. Zachování konstrukční integrity, respekt k historickým stopám a citlivá integrace do městského i venkovského prostředí umožňují vznik staveb, které propojují minulost se současností natolik promyšleně, že dochází k jejímu zpřítomnění. Konverze se stává nejen architektonicko-technickým řešením, ale i kulturním gestem: přetváří zátěž minulosti v hodnotný a živý prvek současného města, který podporuje vzdělávání, kulturu či komunitní život.

Zásadní roli v daném procesu sehrávají investoři. Na jejich rozhodnutích závisí výběr architekta, formulace zadání i ochota nést odpovědnost za výsledek. Známá pravda říká, že každý architekt je jen tak dobrý, jak mu to umožní stavebník. Bez osvíceného stavebníka i sebelepší návrh zůstane jenom na papíru nebo v počítači. Vedle soukromých investorů se v Libereckém kraji výrazně prosazují krajské a obecní samosprávy i veřejné instituce..., které se postupně učí chápat architekturu jako dlouhodobou hodnotu. Stavba pak není jednorázovým aktem, ale součástí prostředí, které bude formovat každodenní život po desítky, možná stovky let. Co je pro ni typické? Velká gesta jsou spíše výjimkou. Převládá snaha o přesnost, citlivost, práci s měřítkem a respekt k existujícím strukturám. Dobrá architektura totiž především dobře slouží. Je srozumitelná. Není určena k předvádění, ale k užívání. Umí stárnou, protože má v sobě zakódovánu nadčasovost. Liberec představuje přirozené centrum kraje nejen v geografickém a administrativním smyslu, ale také především jako dlouhodobé ohnisko architektonického myšlení. Ve druhé polovině 20. století se ve městě koncentrovala mimořádná tvůrčí energie, jejíž dozvuky jsou patrné dodnes. Klíčovou roli sehrál ateliér SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), který na přelomu 60. a 70. let nepůsobil pouze jako projektová kancelář, ale i jako otevřená platforma pro experiment, výzkum a sdílení myšlenek.

SIAL překračoval běžné pojetí architektonické praxe a vytvářel prostředí, v němž bylo možné chápat architekturu jako kulturní disciplínu schopnou reagovat na technologický vývoj i krajinné poměry. Každý, kdo chtěl dělat nekompromisní architekturu, toužil po tom, dostat se do SIALU fungujícím jako ostrov pozitivní deviace. Symbolickým vyvrcholením tohoto myšlení se stal hotel a televizní vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. Stavba, která dokázala propojit architekturu s krajinou v míře dosud nevídané, se stala nejen ikonou města a kraje, jenž si ji dal do svého znaku, ale i jedním z nejvýznamnějších architektonických děl vzniklých na území České republiky ve 20. století. Vyznamenání v podobě Ceny Augusta Perreta, udělované Mezinárodní unií architektů za progresivní technologické řešení, zůstává v českém umění stavby ojedinělé. Ještěd není pouhým monumentem, ale i silným motivem, symbolem odvahy, vynalézavosti a schopnosti stát si za vlastním přesvědčením. Zároveň nastavuje měřítko, s nímž se architektura v Libereckém kraji vědomě či podvědomě neustále vyrovnává. Ostatně, platí to i v širším úhlu pohledu, neboť Ještěd je viditelný i při pohledu z Prahy. Ještěd je kult. Ještě je totem. Neméně důležitou roli hraje vzdělávání. Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci, založená v roce 1994, se od počátku formovala v těsné vazbě na místní architektonickou tradici. Jeden z jejích zakladatelů, profesor Jiří Suchomel, prošel Hubáčkovým ateliérem a jako jeho oddaný souputník dokázal přenést jeho hodnoty do akademického prostředí. Fakulta nepůsobí jako uzavřený svět, ale jako aktivní součást města. Studenti, pedagogové i absolventi vstupují do veřejného prostoru, podílejí se na debatách o podobě Liberce a často už na škole realizují své první projekty. Provázanost vzdělávání, praxe a konkrétního místa vytváří specifickou atmosféru, která nemá v regionálním kontextu obdoby. Jedním z nejviditelnějších výsledků provázanosti liberecké Fakulty architektury s praxí jsou absolventi schopní opakovaně a už dlouhodobě podávat špičkové výkony. Mezi nimi vyniká například Jiří Janďourek (ATAK architekti), ateliér Mjölk a Petr Stolín s Alenou Mičekovou. 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?